Virus je riziko, lidé by však neměli umírat osamělí.
I po letech si velmi podrobně pamatuji umírání mého otce. Jak rodina jsme byli každý den v nemocnici na onkologickém a paliativní oddělení. Typický nemocniční zápach, bledé stěny, pokoj, jejíž okno směřovalo na rušné náměstí s tramvajemi, a v ní on, pod bílým přikrývkou, s hadičkami, plenkou.
Nepříjemné, bolavé, intimní obrazy. Důstojnost jim dodávala zejména skutečnost, že poslední hodiny strávil v obklopení blízkých, nikoliv sám či s cizími lidmi. Žádné roušky, odstupy, zákazy, ale plnohodnotné doprovod jeho koncem. Byl to ještě docela jiný svět.
Dnes se každý den odpoledne dívám na mobil a čekám na telefonát, který mi řekne, jak se v téže nemocnici, se stejným onemocněním, akorát doplněným o covid-19, má další můj blízký člen rodiny. Někdy informace nepřicházejí vůbec. Ani o tom, že se můj dědeček v nemocnici nakazil koronavirus, nám několik dní nikdo neřekl.
